Před časem se mi do oční sítnice vypálila slova básně, v níž autorka velmi prostě a zároveň vroucně píše o své niterné potřebě milovat a bolestné touze uvěřit, že i nenaplněná láska dává smysl. Básnířka se svěřuje, že tady a teď nesmí mít nic, jen možná naději. Právě z onoho "možná" ke mně promlouvá naděje. Člověk má v co doufat....

Nepřestává mě to fascinovat. Kde můžete potkat nejvíc lidí s čistým svědomím? Ve vězení a v církvi. Zrovna tam, kde byste naivně očekávali, že svoje hříchy uznávají, chápou význam pokání a obrácení, usilují o nápravu a hledají cesty k odpuštění a smíření.

Když jsem smutný, unavený a ustaraný, ptám se, proč tomu tak je? Člověk se pořád honí za výsledky, potřebuje si dokázat, že je úspěšný ve všem, co dělá. Snaží se naplnit očekávání, kterých se drží nejen jeho okolí, ale hlavně on sám. Zaměstnaná mysl mu nedá spát. Ještě tohle. Ještě tamto. Jestli to nezvládáš, jsi k ničemu. Snaž se...

V mnoha dobrodružných a fantastických filmech a knížkách se objevují duchové. Podobně jako rozlišujeme zvířata domácí a divoká, je tomu tak i s duchy. Domácí duchové šoupají nábytkem a hýbají lustry, proto se jim říká poltergeist - hlučící duch. Divocí duchové, běsové, se zdržují v lesích, bažinách, v ruinách starých hradů a na opuštěných...

V den Ježíšova vzkříšení se dva z jeho přátel obrátili k Jeruzalému, kde byl zabit, zády (Lukáš 24, 13-35). Jak ale odcházeli, připojil se k nim někdo neznámý. Když s nimi později usedl ke stolu, pochopili, že to je Ježíš. Cizinci nám mohou pomoci rozpoznat Kristovu přítomnost a znovu pochopit, že on zůstává stále s námi. (bratr Matthew z Taizé) ...

Ticho Bílé soboty. Ježíšovo tělo odpočívá v hrobce. Utichnout, umlknout je teď asi to nejlepší, co lze udělat. Jenže za hrobovým tichem se rýsuje vřava, hlučící zástup. Do hlíny se vsakuje "všechna krev prolitá na zemi od krve spravedlivého Ábela" (Matouš 23, 35). Co když mrtví neodpočívají v pokoji - ale volají po spravedlnosti? Všichni...